Můj první VeloSolex: Jak mě nákup veterána vyléčil z naivity

V létě 2024 jsem stál před pragmatickým úkolem: najít spolehlivý dopravní prostředek pro každodenní cesty do práce a zpět. Elektrické koloběžky letěly z kola ven jako první. Představa, že na nich musím celou dobu stát, mě nelákala, a rychlostní limit 25 km/h by moji cestu natáhl na nekonečnou hodinu. Elektrická kola sice dávala smysl, ale byla finančně nedostupná. Navíc poté, co mě v minulosti napadl soused, se u mě objevily zdravotní limity – dnes už bych jednoduše nedokázal pohodlně přehodit nohu přes horní rámovou trubku.

Romantika z inzerátu a růžové brýle

Začal jsem proto prohledávat internetové bazary a doufal v alternativu. Po několika dnech marného klikání mi srdce poskočilo. Narazil jsem na podivuhodné kolo s motorem upevněným přímo nad přední vidlicí. Jeho design dýchal čistými 60. lety. Byla to láska na první pohled. Okamžitě se mi vybavila poválečná Francie, doba, kdy lidé ještě nespěchali a premiéru měly filmové hity jako Četník ze Saint Tropez nebo Muž z Ria.

Potřeboval jsem ale vědět, zda je to stroj vhodný i pro reálný život. Zvládne kromě rovinatých promenád i kopcovitý terén? Našel jsem specializovaný web, kde bylo o těchto francouzských legendách dost informací a vytočil kontaktní číslo. Na druhém konci drátu se ozval Mirek – tehdy ještě cizí člověk, ze kterého se časem stal můj skvělý kamarád. Mirek mě ujistil, že s trochou šlapání zvládne toto motokolo téměř jakýkoliv kopec. Sám na svém webu nabízel tyto stroje v naprosto bezvadném stavu. Moje tehdejší finanční situace mi ale nákup od profesionála nedovolovala. Naivně jsem si myslel, že levnější kus z inzerátu na inzertním webu bude za tu cenu v podobně zachovalém a funkčním stavu. Jak hluboce jsem se mýlil, jsem měl zjistit už velmi brzy.

Cesta potopou pro tajemného kardinála

V září téhož roku padlo definitivní rozhodnutí. Rozjel jsem se vlakem vstříc svému vysněnému stroji. Moje odhodlání bylo tak silné, že mě nedokázaly zastavit ani vydatné deště, které tehdy v zemi způsobovaly lokální záplavy. V cílové obci už voda dosahovala téměř k vlakovým kolejím, ale já úspěšně vystoupil a dorazil na místo setkání.

Přivítala mě dvojice prodejců. Na dvorku jejich domu se povalovalo několik rezavých torz starých motorek značky JAWA. Tehdy mi ten pohled nepřišel nijak varovný. Mezi kupou starého šrotu stál osamocený můj budoucí VeloSolex S2200. Prodejci mě ujišťovali, že stroj je plně funkční a má jen pár drobných kosmetických vad, jako je prorezlá palivová nádrž. Co naopak velmi vyzdvihovali, byl původní plechový štítek pod maticí hlavového složení. Byla to ručně vyrobená hliníková cedulka ve tvaru vajíčka s vyraženým nápisem: . RICHELIEU . I . & . L . A . GOUPY. Tento název, připomínající mocného francouzského kardinála, tehdy nevědomky řekl o mém stroji úplně všechno. Byl to symbol intrik a skrytých tajemství, která měla brzy vyplavat na povrch.

Jako důvod prodeje oba shodně uvedli, že se rozhodli přeorientovat výhradně na motocykly JAWA a toto je jejich poslední francouzský kus. Cena se mi zdála víc než příznivá, podepsal jsem kupní smlouvu a s hřejivým pocitem v prsou vyrazil k domovu.

První tvrdá facka a stehy v kůži

Díky neuvěřitelně vstřícnému průvodčímu, který přivřel oči a dovolil mi vzít motokolo přímo do vagónu, jsem se úspěšně dopravil domů. V práci jsem se novým úlovkem hned pochlubil. To byla, jak se později ukázalo, obrovská chyba. Kolegové mě neustále bombardovali otázkami, kdy už ten zázrak přivezu ukázat naživo. Já chtěl přitom původně počkat – byl jsem čerstvě po ambulantním zákroku, kdy mi ze zad odstraňovali lipom a potřeboval jsem, aby se mi zahojila jizva. Tlak okolí byl ale silnější. Po několika dnech neustálého vyptávání jsem tlaku podlehl a vyrazil na odpolední směnu přímo v sedle Solexu. Udělal jsem ale dvě fatální chyby naráz.

• Za prvé, vybral jsem si trasu s obrovským převýšením. Motor dostal strašně zabrat a málem jsem ho přehřál. Co bylo horší, hned po příjezdu do práce jsem s hrůzou zjistil, že se z třecího válečku kompletně uvolnila carborundová hmota. Domů už to po ose nepůjde.

• Za druhé, ignoroval jsem nedohojené stehy na zádech. Trasa plná šlapání do prudkého kopce znamenala extrémní fyzickou námahu. Jizva sice naštěstí nepraskla, ale kůže se tak napínala, že se stehy hluboce zařízly. Výsledkem je jizva, která dodnes nevypadá vůbec hezky. Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že se nestalo nic horšího. Skutečné technické i finanční peklo se šmelináři ale mělo teprve začít…

Motor v přepravce a devět měsíců marnosti

Jelikož jsem nemohl na nefunkčním Solexu z práce odjet zpět domů, musel jsem situaci řešit okamžitě. Naštěstí se na mě usmálo štěstí v neštěstí – pomocnou ruku mi nabídl instruktor autoškoly a mechanik v jedné osobě, Vlastík Chládek. Slíbil, že se mi na motor podívá.

Když mi ho ale hned druhý den přinesl zpátky, kompletně rozebraný do posledního šroubku a naskládaný v obyčejné plastové přepravce, okamžitě mi přeběhl mráz po zádech. Bylo jasné, že je zle. Vlastík mi začal trpělivě vyjmenovávat seznam fatálních závad, které „plně funkční“ stroj z inzerátu ukrýval: zničená kliková hřídel s amatérsky přivařeným ložiskem, zpuchřelá stará těsnění, prorezlá a děravá palivová nádrž, opotřebované pístní kroužky a jako koruna všeho, rozbitá a nekompletní kluzná spojka. Na rámu kola pak byly potřeba vyměnit i sjeté brzdové špalky, brzdová lanka i sedlo se zteřelým potahem a chybějícími pružinami.

Následný scénář zná asi každý oklamaný veteránista. Týden co týden jsem seděl u počítače a objednával další a další náhradní díly, zatímco peníze z peněženky mizely v černé díře. Celé to technické a logistické trápení trvalo nekonečných devět měsíců. Když nastal den D a do opraveného motoru jsme nalili palivo, naskočil sice okamžitě, ale radost netrvala dlouho. Kvůli nešťastnému komunikačnímu nedorozumění jsem musel motor doma znovu kompletně rozebrat a demontovat z něj třecí váleček. Ta zásadní věc – uvolněná carborundová hmota – totiž zůstala neopravená a váleček se na kovové hřídeli stále dokola protáčel.

Odhalení podvodníků a operace srdce Solexu

Už během toho nekonečného objednávání dílů mě můj tehdejší dodavatel a dnes už skvělý kamarád Honza upozornil na krutou realitu. Když viděl, za kolik jsem stroj pořídil a co všechno v něm chybělo, na rovinu mi řekl, že mě prodejci na samotné kupní ceně natáhli minimálně o tři tisíce korun. Definitivní tečku za iluzemi jsem udělal o rok později, když jsem se o této vypečené dvojici bavil s Mirkem. Potvrdil mi, že tato dvojka je v komunitě dobře známá – šlo o prachobyčejné podvodníky a bezpáteřní šmelináře, kteří parazitují na nadšení nováčků. Název Richelieu, vyražený na hliníkovém štítku mého stroje, tak dostal svůj pravý význam. Byla to dokonalá historická paralela pro intriky, lži a falešnou hru prodejců, kteří ze mě vytáhli peníze za hromadu šrotu.Ve

S rozebraným motorem na stole jsem musel vymyslet, jak uvolněný carborundový váleček zachránit. Potřeboval jsem tu extrémně tvrdou hmotu znovu citlivě, ale nekompromisně přilepit ke kovovému základu tak, aby se už v budoucnu nikdy neprotočila. Nakonec jsem zvolil odvážný chirurgický řez. Váleček jsem napříč rozřízl, opatrně ho sundal z kovového podkladu, obě dosedací plochy důkladně očistil a nanesl na ně dvousložkové lepidlo Bison Epoxy Metal. Po řádném vytvrdnutí vše sedlo na své místo a – světe div se – drží to dokonale dodnes.

Jenže čas hrál neúprosně proti mně. Kamarád Honza mě už koncem roku 2024 pozval na velký červnový sraz majitelů Solexů v Táboře. Termín se nezadržitelně blížil, ale můj S2200 měl do spolehlivého stroje stále daleko. Motor sice po mé amatérské opravě naskočil, ale neustále zhasínal, ztrácel výkon a odmítal spolehlivě jet. V pronajaté, chladné polovině sklepa jsem trávil dlouhé hodiny, zoufale svítil do útrob motoru a stále dokola hledal skrytou zradu, která způsobovala, že moje první motokolo nechtělo fungovat tak, jak si zasloužilo…

Zápis do knihy rekordů a těžké rozhodování

Do srazu v Táboře zbývalo pouhých pár dní. Jelikož se na něm měl konat oficiální pokus o zápis do české knihy rekordů v počtu VeloSolexů na jednom místě, padlo definitivní rozhodnutí: jedu tam! I když můj stroj stále nebyl plně provozuschopný, naložil jsem ho s tím, že na srazu bude fungovat alespoň jako statický exemplář a pomůže navýšit celkové rekordní číslo. Samotná akce byla fantastická. Po úspěšném zápisu mi kamarád Honza naštěstí zapůjčil jedno ze svých záložních motokol a tak jsem se mohl zúčastnit i nezapomenutelné spanilé jízdy. Víc o tomto krásně stráveném dni píšu v tomto samostatném článku.

Jenže realita po návratu domů byla tvrdá. Vzhledem k astronomické částce, kterou jsem už do nekončící rekonstrukce investoval a faktu, že Solex stále spolehlivě nejezdil, mi Honza těsně před odjezdem dal upřímnou radu: „Pořiď si spolehlivý model S3800 a tohohle tvrdohlavého kardinála prodej.“

Pravdou bylo, že z nekonečného hledání té poslední, skryté chyby už jsem byl notně otrávený a unavený. Rozhodl jsem se proto poslechnout hlas rozumu a poohlédnout se po novějším modelu. Tentokrát jsem ale odmítal opakovat stejnou chybu. Žádné pochybné inzeráty. Šel jsem na jistotu a navštívil Mirkův web. Mezi nabízenými stroji mě okamžitě uhranul vzácný, nádherný exemplář S3800 De Luxe v zářivě červené barvě (rouge). Byla to láska na druhý pohled. Vzhledem k tomu, že šlo o velmi vzácný kousek dovezený přímo od sběratele z Francie, byla jeho cena samozřejmě vyšší, ale s Mirkem jsme se chlapsky domluvili na splátkách.

Když byl stroj konečně splacený, přesvědčil jsem ženu a vyrazili jsme pro něj do Prahy. Převzetí nového klenotu jsme spojili s parádním rodinným výletem. Na místě mi pak Mirek podrobně vysvětlil technické rozdíly oproti mému staršímu modelu – největší novinkou pro mě byl takzvaný neutrál, který se ovládal jednoduše otočnou rukojetí na řídítkách.

Zázrak v lesním tichu a probuzení černé rakety

Po krásně stráveném víkendu jsem nového červeného krasavce hrdě zaparkoval do své poloviny sklepní kóje. Hned následující den mi to ale nedalo. Rozhodl jsem se, že se ještě naposledy podívám na svého starého unaveného Richelieu, který mi dosud nedal vůbec nic zadarmo a každý pokus o jeho oživení byl vykoupený litry potu a nervy na dranc.

Vytáhl jsem ho ven a rozjel se po lesní cestě. Motor podle očekávání běžel líně, chvílemi tarokoval a viditelně se dusil. Poslouchal jsem ten nešťastný zvuk a najednou mi hlavou bleskla bláznivá myšlenka: Co když mu prostě jen chybí vzduch? Co když v nádrži vzniká podtlak? Zpomalil jsem a za jízdy opatrně povolil víčko nádrže o jeden a půl závitu. A v tu chvíli se stal naprostý zázrak. Unavený, líný Solex jako by polil živou vodou. Z ničeho nic vystřelil dopředu a změnil se v malou černou raketu! Najednou jsem si připadal, jako bych jel na svižné Babettě a ne na starém utrápeném motokole. Okamžitě jsem zamířil do dílny ke kamarádovi, vzal do ruky vrtačku a původní, z výroby mikroskopické odvzdušňovací otvory ve víčku (0,5 mm) jsem bez váhání převrtal na pořádné 3 mm.

Vypadalo to, jako by ten černý tvrdohlavý Solex celou dobu ve sklepě žárlil na svého nového, nablýskaného brášku. Jako by se urazil a rozhodl se mi za každou cenu dokázat, že ještě sakra nepatří do starého železa a dokáže držet krok.

Diagnóza VeloSolex

Od tohoto magického momentu v lese už to šlo s mým prvním strojem jen k lepšímu. Konečně nastal den, kdy jsem na něm mohl hrdě a bez obav dorazit do své tehdy už bývalé práce, ukázat ho kolegům a vědět, že mě spolehlivě doveze i zpátky domů.

Samozřejmě, veterán si žádá své. Pořád na něm dělám drobné kosmetické opravy, čistím výfuk od karbonu a ladím detaily, ale každou minutu v jeho sedle si neuvěřitelně užívám. Letos jsem s ním dokonce absolvoval mnou organizovaný sraz mopedů do 50 ccm, kde se vedle sebe seřadily stroje Stadion, Babetta i můj VeloSolex S2200. Sice tam jel zpočátku jen na poloviční výkon, protože se vibracemi povolily převlečné matice karburátoru, ale stačilo vytáhnout klíč, matice dotáhnout a Richelieu okamžitě získal zpět svou plnou sílu.

Nákup prvního veterána mě sice krutě vyléčil z počáteční naivity a stál mě spoustu peněz, které inkasovali bezpáteřní šmelináři. Ale nelituji ani jediné koruny. Díky této tvrdé lekci jsem totiž poznal skvělé přátele, našel cestu ke dvěma úžasným historickým strojům a propadl kouzlu, kterému se říká celoživotní diagnóza VeloSolex S2200.

A jaké byly vaše začátky s veterány? Také vás váš první nákup vyškolil, nebo jste měli štěstí na férové prodejce? A zažili jste někdy situaci, kdy se stroj začal chovat, jako by měl vlastní hlavu a žárlil? Klikněte níže a pošlete mi své zkušenosti a názory – moc rád si je přečtu!