Příběh černého stylu: Nejlepší retro doplňky VeloSolex

Když v poválečných letech zaplavilo evropské silnice legendární motokolo VeloSolex, stalo se okamžitě symbolem dostupné mobility. Mělo to však jeden háček – masová produkce s sebou nesla naprostou uniformitu. Z továrních pásů sjížděly tisíce mechanicky identických strojů v podstatě v jediné, strohé černé barvě.

A právě zde se začal psát fascinující příběh, kterému je věnován tento článek. Mezi majiteli se rychle zrodila silná touha vystoupit z davu, odlišit svůj stroj od stovek ostatních na pařížských ulicích a přizpůsobit si ho vlastním potřebám. Malé řemeslné dílny po celé Francii na tento trend okamžitě zareagovaly. Začaly chrlit nepřeberné množství dobového příslušenství, které řešilo nejen estetiku a individualitu, ale především praktický komfort a boj s rozmary počasí. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější retro doplňky, které ze skromného mopedku dělaly elegantní koráb silnic a které dnes mezi sběrateli vyvažujeme zlatem.

Estetika versus pařížský provoz: Ochranné rámy a ozdoby Robri

V hustém městském provozu byl motor zranitelným srdcem celého stroje. Stačilo neopatrné opření o zeď nebo drobný ťukanec na křižovatce a hliníkový blok motoru mohl prasknout. Z těchto důvodů se začaly vyrábět ochranné rámy (nárazníky) různých tvarů a další funkční ozdobné prvky kola.

Nárazníky (Les pare-chocs)

Ačkoliv to z dnešního pohledu na dochované veterány nevypadá, ochranný rám byl tehdy čistě volitelným příslušenstvím. Staly se však nejprodávanějším doplňkem. Firmy jako CTA nebo Bottelin Dumoulin vyráběly masivní chromované a hliníkové trubkové rámy, které obepínaly motor z obou stran. Pro nejstarší modely, jako byl Solex 330 bez spojky, se dokonce dodávaly raritní zatahovací (retraktibilní) verze.

Ozdobné prvky (Les enjoliveurs)

Francouzi milovali eleganci, a tak se na blatnících brzy objevily hliníkové „ploutve“ ikonické značky Robri. Tyto stylové koncovky blatníků měly původně chránit spodní hrany před blátem a korozí, ale staly se čistě estetickou záležitostí, která dávala Solexu aerodynamický šmrnc art deca. Kromě ozdob blatníků se velké popularitě těšil také kulatý ochranný rámeček od značky Jeanneret, který elegantně lemoval a chránil hlavní rámovou trubku (krk rámu).

Proti větru a dešti: Když musel styl ustoupit rozmarům počasí

VeloSolex byl celoroční dělník. Francouzské zimy umí být sychravé, studené a deštivé, což pro jezdce na mopedech znamenalo jediné – promrzlá kolena a mokré kalhoty. Výrobci příslušenství proto přispěchali s řešením v podobě ochranných zástěr a návleků.

Ochranné zástěry (Les tabliers)

Tyto zástěry se montovaly na řídítka pomocí patentek a ve spodní části se napínaly pomocí pružin k přednímu blatníku. Byly vyrobeny z těžkého, nepromokavého plátna nebo koženky. Ochranu proti vodě pak jezdci často mohli ještě vylepšit instalací speciálních bočních krytů kol (tzv. pare-boue). Ty se upínaly přímo na ramena vidlice pomocí kožených či gumových řemínků a efektivně zamezovaly stříkání bláta a špinavé vody do stran během deště.

Srovnání s Československem

Mnohým tyto lehké plátěné zástěry totiž mohou připomínat ochranný rám (tzv. revmaplechy) z Jawy 20 Pionýr a v podstatě bude mít pravdu, účel byl stejný. Při pohledu na konstrukční řešení obou strojů se však ukazuje fascinující rozdíl v tehdejším uvažování francouzských a československých konstruktérů.

Zatímco francouzský Solex řešil nepřízeň počasí lehkou, poddajnou plátěnou zástěrou, v Československu se tento problém koncipoval jinak. Pamětníci si jistě vybaví legendární „revmaplechy“ na Jawách 50 (typ 555, následně standardně na modelech 05 a 20). Tento plechový ochranný rám vyráběný ze tří dílů (dvě podlážky a límec) byl pevnou, masivní součástí karoserie, která z Pionýra dělala dospělejší skútr. Oproti tomu Francouzská plátěná zástěra sice nenabízela tak robustní mechanickou ochranu, ale měla obrovskou výhodu – když vysvitlo slunce, jezdec ji jednoduše odepnul, sroloval do brašny a mohl si užívat svěží vítr.

Vyhřívání rukojetí „Sicho“ (Kit chauffe mains)

Pokud byla zástěra standardem, systém Sicho byl čistou konstrukční vynalézavostí. Šlo o sadu dvou ohebných kovových hadic, které se napojily přímo na chlazení válce motoru. Horký vzduch od motoru byl pak těmito trubkami hnán vzhůru do dutých řídítek až k rukojetím. V rukavicích tak měl jezdec ruce neustále v teple. Dnes jde o jeden z nejvzácnějších a nejvyhledávanějších sběratelských doplňků vůbec.

Boj s dojezdem: Benzín v plechovce a palivoměry

Nádrž VeloSolexu pojala jen necelých 1,5 litru paliva. Sice to díky extrémně nízké spotřebě stačilo na desítky kilometrů, ale na delších mimoměstských trasách hrozilo, že jezdec nedorazí do cíle.

Držáky na plechovky Solexine

Společnost Solex distribuovala své vlastní předmíchané palivo (směs benzínu a kvalitního oleje) v ikonických dvoulitrových plechovkách pod názvem Solexine. Aby byla tato záložní plechovka vždy po ruce, montovaly se na levou stranu přední vidlice speciální kovové držáky (např. značky LAM), kam se usazovala.

Přídavné nádrže „Jerry Baby“

Pro ty, kterým se nechtělo vozit plechovku, existovaly přídavné dvoulitrové nádrže zvané Jerry Baby. Vyráběly se z plastu, starší typy z kovu a montovaly se přímo na rám pod sedlo nebo pod nášlapy. Obchodní, marketingový název Jerry baby vznikl jako vtipná slovní hříčka odvozená od slavných vojenských kanystrů na benzín z druhé světové války, kterým se anglicky říkalo „Jerrycan“. Vzhledem k tomu, že byl tento přídavný kanystr pro Solex maličký, dostal jednoduše, roztomilé jméno Jerry Baby.

Mechanický palivoměr

Jelikož Solex v základu neměl žádný ukazatel paliva, vymysleli výrobci doplňků jednoduchý ukazatel. Ten byl umístěný v speciální matici nádrže, kterou procházela kovová tyčka s korkovým plovákem. Jak palivo ubývalo, tyčka mechanicky klesala a jezdec pohledem na její zbývající výšku věděl, na čem je. Velmi vzácně se vyskytovaly i víčka nádrže s integrovaným ukazatelem paliva (budíkem).

Komfort a technické vychytávky

Původní Solex byl v podstatě neodpružené tvrdé kolo. Delší jízda po dlažebních kostkách (tzv. „kočičích hlavách“) v Paříži byla zkouškou odolnosti jezdcova těla. Z těchto důvodů se na trhu začaly postupně objevovat různá technická vylepšení (dobový tunning) zvyšující jízdní komfort a další doplňky.

Odpružené vidlice Jeanneret

V roce 1951 přišla firma Jeanneret s patentovanou přední odpruženou vidlicí. Díky systému přídavných pružin tato vidlice tlumila nárazy předního kola a dramaticky zvyšovala komfort jízdy, aniž by narušila přítlak motoru na pneumatiku.

Nášlapy a podlahy

Místo neustálého držení nohou na pedálech si jezdci montovali hliníkové podlážky nad středové složení (značky jako VAR nebo Jeanneret), které proměnily posed na Solexu v pohodlné sezení jako na skútru.

Tachometry Huret a Lucia

Aby řidiči věděli, zda atakují maximální rychlost okolo závratných 30 km/h, bylo možné si na řídítka připevnit nádherné mechanické tachometry značky Huret či Lucia s náhonem od předního kola, cejchované do 40 km/h.

Odkaz ukrytý v detailech

Dobové příslušenství udělalo z VeloSolexu víc než jen stroj – udělalo z něj zrcadlo doby. Dnes, kdy na silnicích potkáváme moderní, sterilní elektrokola, působí pohled na nastrojený historický Solex s chromovanými nárazníky, koženými brašnami a dobovou plechovkou paliva na vidlici jako čistá nostalgická poezie. Ukazuje nám dobu, kdy lidé nespěchali, mechanická vynalézavost neměla hranic a i to nejobyčejnější motokolo mohlo mít duši gentlemana.

Máte doma také nastrojený VeloSolex? Který kousek z článku Vám v garáži ještě chybí a po kterém nejvíce toužíte? Ozvěte se mi přes tlačítko níže, rád si poslechnu, jaké dobové doplňky zdobí Váš stroj.

zdroj:

http://solexclubspirales.free.fr/accessoiressolex.html