Dnešní den se stal příslibem nové tradice a pravidelného setkávání všech milovníků dvoutaktních jednostopých veteránů, jejichž srdce bije v rytmu padesáti kubických centimetrů. Nultý ročník setkání motokol a mopedů v Bílovicích nad Svitavou totiž dopadl nad očekávání skvěle a potvrdil, že krása starých strojů dokáže lidi stále spojovat. Jako by i sama příroda věděla, že se v údolí Svitavy chystá něco výjimečného – celou dobu nás hřálo jarní sluníčko, které se zrcadlilo v čerstvě vyleštěných nádržích, a teploměr se zastavil na příjemných 22 °C. Mírný vánek jen dokresloval idylu dne, který bezvýhradně patřil technickému umu našich předků. Atmosféra na startu byla prosycena očekáváním a lehkým napětím, zatímco se na prostranství začaly sjíždět první unikáty, z nichž každý v sobě nesl kus osobní historie svého majitele.
Nervozita vystřídaná nadšením
I když jsem se v sobotu ráno snažil nenechat nic náhodě a dorazit s předstihem, po mém příjezdu už byla většina strojů na místě. Během chvíle, kterou jsem věnoval tichému obdivování techniky ostatních, jsem narazil i na známou tvář – našeho kolegu Solexáře z Brna. I když tentokrát nechal svůj stroj doma a přišel nás podpořit jen s fotoaparátem, hned jsme našli společnou řeč. Vše se začalo odehrávat kolem půl jedenácté dopoledne u výletní restaurace Sokolovna. Musím se přiznat, že mě cestou provázela mírná nervozita; pořádat takové setkání poprvé je přece jen krok do neznáma. Jakmile jsem ale předstoupil před ostatní, abych je přivítal a představil náš plán, veškerá tíha ze mě opadla. Stačilo vidět úsměvy kolegů a hned mi bylo jasné, že jsme na stejné vlně. Ta společná vášeň pro naše padesátky nás okamžitě propojila a já věděl, že tato sobota prostě nemůže dopadnout špatně.
Požehnání na cestu „kolama dolů“
Díky iniciativě Michala Doležala získal náš sraz navíc i nečekaný duchovní rozměr. Pozvání mezi nás přijal řeckokatolický kněz Janko Bilý, jehož přítomnost vnesla do sobotního dopoledne velmi silný a lidský moment. Otec Janko se ujal slova s pokorou a pochopením pro naši zálibu a následně požehnal nejen nám jezdcům, ale i našim ‚plechovým miláčkům‘, kteří nás věrně provázejí na cestách. Jeho upřímné přání, abychom se ze všech svých výprav vraceli vždy v pořádku a pomyslnými ‚kolama dolů‘, bylo krásnou a důstojnou tečkou za celou úvodní částí srazu. Při samotném obřadu se navíc ukázalo, že i pro něj je to v jistém smyslu výjimečná událost – s úsměvem totiž prozradil, že jeho ‚žehnací metlička‘ má právě u nás svou velkou premiéru. O vtipné momenty však také nebyla nouze. Nejpamátnější chvíle nastala ve chvíli, kdy otec Janko nechtěně dopřál o něco vydatnější dávku svěcené vody jednomu z našich jezdců na Stadionu S11. Ten však neztratil duchapřítomnost a s humorem sobě vlastním pohotově oznámil, že on už jednou řádně pokřtěn byl, což vyvolalo vlnu upřímného smíchu u všech přítomných. 😀
Spanilá jízda v oblaku nostalgie
Konečně nastal okamžik, na který jsme se všichni těšili. Vzduchem se rozlehlo typické klapání a ožívání motorů, jak jsme naše mopedy začali postupně startovat, a vzápětí jsme se v poklidu vydali na společnou projížďku k Autoarchivu. Byl to hezký pohled na devět nablýskaných strojů, které se vinuly krajinou, doprovázeny krémově bílou Škodou 1000MB a tmavě modrým Golfem. Cestou se pořadí v koloně přirozeně proměňovalo podle toho, jak komu moped zrovna táhl. Chvíli jel vepředu Solex před Babettou, jindy zase Stadion předběhl Jawettu. I když Simson většinou vedl, nikdo nikam nespěchal a všichni na sebe ohleduplně čekali. Můj černý Solex se ten den bohužel trochu trápil, a tak jsem dojížděl jako poslední. Moje žena zatím celou jízdu dokumentovala na mobil, aby zachytila tu prchavou nostalgii, kterou člověk zažije jen v sedle padesátky.
V cíli naší cesty, v muzeu Autoarchiv, nás obklopil klid starých časů a my jsme se s chutí ponořili mezi řady strojů, které kdysi běžně brázdily naše silnice a dnes tu odpočívaly jako připomínka dob minulých. Mezi vozidly s patinou času se okamžitě rozproudily živé debaty a vzduchem létaly technické termíny i cenné zkušenosti nasbírané lety v garážích. Vzájemně jsme si předávali rady, co kde dotáhnout nebo jaký olej se nejlépe osvědčil. Středem pozornosti se pak stal zejména majitel onoho sněhobílého ‚Embéčka‘. Jeho vůz byl v tak dokonalém stavu, že jsme u něj vydrželi stát dlouhé minuty a s uznáním probrali snad každý šroubek a detail čalounění.
Tečka v obležení poutníků
Cesta zpět do Bílovic už probíhala v naprostém klidu, doprovázena jen spokojeným vrčením motorů a dobrým pocitem v zádech z vydařeného dne. I když nás po návratu k Sokolovně čekala drobná zkouška trpělivosti – neplánovaně jsme se totiž trefili přímo do zahájení místní poutní sezóny a na oběd se muselo čekat o něco déle – nikomu z nás to dobrou náladu nezkazilo. Naopak, byl to čas navíc, který jsme mohli strávit společně. Sedět s přáteli u jednoho stolu, neformálně probírat čerstvé zážitky z jízdy a cítit to upřímné nadšení kolem, to byla pro mě jako pro pořadatele ta nejlepší možná odměna. Nejvíc mě ale hřeje u srdce fakt, že se mě někteří účastníci už při loučení se zájmem ptali na termín příštího roku. Ta energie, která se během soboty vytvořila, byla zkrátka nakažlivá. Radost mi udělalo i to, že jsme se s otcem Jankem rovnou domluvili na jeho účasti pro příští ročník – jeho požehnání tak doufám zůstane pevnou součástí naší začínající tradice.
A co vy, moji milí čtenáři? Máte také zkušenosti s pořádáním podobných setkání, nebo se letos na nějakou veteránskou akci teprve chystáte? Budu moc rád, když mi napíšete. Rád se inspiruji Vašimi zážitky a kdo ví, třeba se právě na té vaší jízdě příště potkáme v sedle stroje!
