Když se řekne kutilská dílna nebo renovace veteránů, většina lidí si představí vůni benzínu, hromadu nářadí a samotného mechanika skloněného nad ponkem. Na mém webu i v mém životě má ale nezastupitelné místo někdo, kdo sice klíčem číslo 9 neotočí, ale bez koho by to celé zkrátka nedávalo smysl. Moje milovaná kočičí parťačka a patronka – Mazlinka.
Jak kutil ke kočkám přišel
K chovu koček jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím. Objevily se v mém životě společně s mou družkou. Mazlinka původně patřila její dceři Káji a k ní tehdy patřil ještě kocourek Kukinek, kterého měla druhá dcera. Když jsme se seznámili, oběma chlupáčům byly tři roky. Kukinek už bohužel dnes s námi není – ztratil se tady v Adamově a dodnes mě mrzí, jak krutí dokážou někteří lidé k domácím mazlíčkům být. Byl to čistokrevný gaučák, kterému stačilo jen obejít dům. Než jsem si ho tehdy získal, trvalo to dlouho, protože exmanžel družky měl ve zvyku do něj kopat. Získat si jeho důvěru byla moje první velká výhra mimo svět strojů.
To Mazlinka byla odjakživa úplně jiná povaha – stoprocentní venkovní kočka. Když jsme spolu s družkou na pár let zakotvili u mě v paneláku v Brně na Lesné, městské prostředí pro ni bylo obrovským utrpením. Ze stresu ze zavřeného prostoru si tehdy dokázala kompletně vykousat celé břicho až na kůži. Přesto se mnou a s Kukinkem držela basu. Od první chvíle se mnou spávala v posteli. Vždycky mi u hlavy přišla dát dobrou noc a pak se schoulila k mým nohám. Když se pak v noci na Lesné k mému tělu přitiskli oba dva, prožil jsem nejednu noc skroucený do nekomfortního písmene S, jen abych ty dva miláčky náhodou nevzbudil. Ráno jsem sice vstával rozlámaný, ale pohled na ně, jak spokojeně a bezstarostně dřímají, za to prostě stál.
Nakonec jsme udělali zásadní rozhodnutí. Abychom dcerám dopřáli víc prostoru a svobody, družka se rozvedla, vyplatila exmanžela a přestěhovali jsme se zpět do Adamova do domečku se zahrádkou. Pro Mazlinku to byla okamžitá spása. Stres zmizel, bříško jí kompletně zarostlo novou srstí a zrodila se ta pravá venkovní královna, která dodnes hlídá celý náš „revír“.
Akrobatické kousky na Lesné a černá pantera z Adamova
Život v brněnském paneláku ale nepřinášel jen klidné chvíle s kočkami v naší posteli. Než jsem stihl na balkón namontovat ochrannou síť, postarala se nám Mazlinka o pořádnou dávku adrenalinu. Jednou nepozorovaně vyklouzla ven, vyskočila na kovové zábradlí a zvědavě po něm začala korzovat. Občas se jí sice podařilo přeskočit až k sousedům, ale tentokrát se jí smekla noha a následoval pád ze čtvrtého patra dolů na trávník.
Okamžitě jsem pro ni běžel, naložil ji do přepravky a uháněl na brněnskou veterinu. Mazlinka pobyt v boxu odjakživa nenáviděla. Cestou mňoukala tak neuvěřitelně divoce, že to v celé šalině znělo, jako bych nevezl zraněnou kočku, ale zapnutou sirénu ze sanitky. Naštěstí pád na trávník zmírnil nejhorší, ale Mazlinka si tehdy vážně narazila pravou zadní nohu. S tou sice občas trochu kulhá dodnes, ovšem časem jsme zjistili, že je to hlavně neuvěřitelná herečka. Když chce pozornost a pohlazení, dokáže to své staré zranění zneužít s talentem na Oscara.
Podobný kousek nám připravil i Kukinek během jednoho horkého letního večera. Otevřeli jsme v ložnici okno, abychom vyvětrali těžký vzduch a on nepozorovaně proklouzl na vnější parapet. Když jsme okno automaticky zavřeli, chudák tam zůstal uvězněný celou noc. Našli jsme ho tam vzorně sedět až ráno – sice trochu uraženého, ale naštěstí v pořádku. Od dcer mé družky vím, že když byly malé, hrál s nimi Kukinek klasické dětské hry, například padající opičky a byl neuvěřitelně chytrý. Tyto příhody nás jen utvrdily v tom, že panelák pro zvířata zkrátka není vhodný.
Dnes už v Adamově žije Mazlinka svůj spokojený kočičí sen. Svému jménu dělá stoprocentní čest, protože je to pravděpodobně ta nejmazlivější kočka na světě. Tím, že je celá temně černá, dokáže být v noci v domě nebo na zahradě naprosto neviditelná. Když se kolem nás potmě prosmýkne, prozradí se až ve chvíli, kdy otevře své velké, zářivé oči.
Kočka s lidskou duší a lokaj z Downtonu
V Adamově se z Mazlinky stala opravdová osobnost. Když se řekne, že je to „jen kočka“, u ní to neplatí. Má v sobě kus lidské duše. Dokud byla mladší, měla neuvěřitelný denní rituál. Když jsem přicházel z práce domů, vždycky mě věrně vyhlížela a mňoukla na pozdrav. Jakmile jsem jí pozdravil na oplátku, už se stavěla na zadní a dožadovala se pohlazení. Cestou po schodech k domku mě doprovázela krok za krokem – vždycky se třikrát zastavila, otočila se, jestli jdu za ní, a počkala na pochvalu a pohlazení.
Ještě úžasnější to ale bylo ráno. Doprovázela mě celou cestu až na autobusovou zastávku. Tam seděla a nechala se hladit, dokud nepřijel můj spoj. Poté, co jsem nastoupil, tam vzorně stála, chvíli se dívala za odjíždějícím autobusem a teprve pak se vydala sama zpátky domů. Vždycky jsem měl obrovský strach, aby neskončila pod koly nějakého auta, ale bálo se ve mně jen to lidské srdce – Mazlinka si dávala obrovský pozor.
Že je to vlastně člověk v kočičím kožichu, dokazuje každý večer. Když s námi sedí u televize a čistí si kožich, sedí u toho rozvalená úplně stejně jako starej chlap na gauči. Dokáže být samozřejmě i neuvěřitelně otravná. Může mít plnou misku toho nejlepšího krmení, ale jakmile si sednu k jídlu já, okamžitě sedí vedle, fixuje mě očima a škemrá o kousek z mého talíře. A při jejím permanentním požadavku na otevírání dveří ven a dovnitř si občas v domě připadám jako pan Molesley ze seriálu Panství Downton. Chodím sem a tam, pouštím ji ven a zase dovnitř, a v duchu si říkám: „Pan Molesley již jde…“
Dnes už je z Mazlinky starší zasloužilá dáma. Má úctyhodných 14 let. Životní elán a jiskru v očích sice neztrácí, ale věk nezastavíš a už zkrátka není tak akční. Ranní doprovázení k autobusu už dnes vynechává a to rychlé pendlování na schodech po mém boku s noblesou přenechala naší mladší kočičí posile – Scherrynce.
Moje Černé štěstí a zachránkyně
Možná se teď ptáte, jak se tahle umazlená černá kočka vlastně propojila s mou vášní pro historické mopedy a proč ji v názvu označuji za patronku celého mého webu. Odpověď se ukrývá ve dvou slovech: Černé štěstí.
Když jsem si pořídil svůj historický Solex S2200, nebyl to pro mě jen nákup starého stroje na hraní. Tenhle moped mě přivedl mezi skvělé lidi se stejnými zájmy, vytáhl mě z mé ulity a tak trochu mě osvobodil z mého introvertismu. Dal mi neuvěřitelný pocit nezávislosti a svobody. Když jsem pak přemýšlel, jak tenhle svůj milovaný černý stroj pojmenovat, volba byla jasná. Dal jsem mu jméno Černé štěstí. Přesně tak totiž celý její život říkám i své Mazlince.
Mazlinka je moje skutečné, živé Černé štěstí. Vždycky, když jsem byl psychicky na dně, když mě přepadly těžké záchvaty, když jsem byl nešťastný nebo ochromený stresem, byla tu pro mě. A dokázala věc, která hraničí se zázrakem. Přestože jsem samozřejmě pod dohledem lékařů a pravidelně beru moderní léky, které dělají po fyzické stránce obrovský kus práce, za uzdravení mé psychiky a neustálé zvedání ze dna vděčím právě jí. Její noční ležení u mé hlavy, její přítomnost u mých nohou a to hluboké, uklidňující kočičí vrnění dokázaly s mým tělem a psychikou udělat své. Je to moje čtyřnohá patronka, moje zachránkyně a parťák do nepohody. Miluji ji tak hluboce, jak jen člověk zvíře dokáže milovat. A že je to láska oboustranná a výjimečná, to nejlépe dokládá fakt, že na ni moje družka občas zdravě žárlí.
Dnes je Mazlince 16 let a já vím, že čas nejde zastavit. Jednou, až tahle moje černá pantera odejde do kočičího nebe, budu to snášet strašně špatně a v mém životě zůstane obrovské prázdno. Ale její odkaz už na mém webu i v mé dílně zůstane navždy. Kdykoliv sednu za řídítka svého Solexu a rozjedu se krajinou, vím, že moje Černé štěstí jede se mnou.
A jak je to u vás? Máte ve svém životě také zvířecího parťáka, který vás podržel v těch nejtěžších chvílích nebo vás dokonce inspiroval ve vaší kutilské vášni? Klikněte níže a pošlete mi své zkušenosti a názory – moc rád si je přečtu!