Příběh jednoho šroubu: Oprava stojanu na VeloSolex S2200

Po návratu z jedné z projížděk jsem se snažil odstavit své „Černé štěstí“ na stojan. Ten se ale všelijak kymácel a moped odmítal stabilně stát – bylo jasné, že mě čeká neplánovaná oprava stojanu na VeloSolex S2200. Po bližším prozkoumání se moje obavy potvrdily, cestou zkrátka jen odpadl jeden z upevňovacích šroubů. Okamžitě jsem vyrazil ke kamarádovi s nadějí, že situaci zachrání obyčejný šroub M8 s maticí. V dílně jsme mu sice na brusce dostatečně snížili hlavu, ale protáhnout ho skrz rozetu s klikou byl doslova hlavolam. Tím vším však mé technické patálie teprve začaly.

Už při koupi Solexu měly totiž stojan i plech rámu notně vymačkané otvory. Mou největší chybou tehdy bylo, že jsem se při první opravě otvorů slepě držel průměrů, které tam zanechal předchozí majitel – což byl také hlavní důvod, proč jsem onen šroub za jízdy ztratil. V plechu rámu byly vyvrtané otvory o průměru 8 mm, zatímco ve stojanu naopak 10 mm, přičemž všechno už bylo silně zničené a vyklatlané.

Teprve v den, kdy se matice ztratila, jsem po krátkém telefonátu s kamarádem Honzou, zjistil jednu zásadní a nemilou věc: průměry otvorů měly být přesně obráceně. Správné tovární řešení má totiž hned dva logické důvody:

1. Hladký chod: Stojan pak chodí naprosto čistě a nedře při sklapování o rám.
2. Spolehlivost: Šrouby pevně drží na svém místě, nepovolují se a neztratíte je.

V tu chvíli bylo jasné, že provizorní oprava u kamaráda nic neřeší. Pokud jsem chtěl otvory v rámu správně převrtat na 10 mm, vymezení opravit a vše poskládat podle tovární dokumentace, musel jsem získat prostor. A to znamenalo jediné: kompletně rozdělat celé středové složení, sundat kliky a vyndat osu šlapátek.

Demontáž středu aneb Když se klínku nechce

Pustil jsem se tedy do rozborky středového složení, ale hned na začátku mě přivítala klasická veteránská past. Klínek kliky na pravé straně u rozety byl totálně zakousnutý a nechtěl povolit ani po dobrém, ani po zlém. Nechtěl jsem riskovat zničení závitu nebo ohnutí kliky, a tak jsem zvolil taktický postup z druhé strany. Klínek na levé klice šel naštěstí ven hladce.

Jakmile byla levá klika dole, vzal jsem svůj největší vyrážeč od Narexu a opatrně, ale důrazně jsem vyklepal hlavní osu směrem doprava. Díky tomu se mi podařilo celou rozetu i s klikou bezpečně sesunout dolů, aniž by plechový kryt řetězu utrpěl jakoukoliv újmu. Navíc jsem v tu chvíli dostal skvělý nápad: osu jsem nechal záměrně naraženou v rozetě. Ušetřil jsem si tím hromadu práce s následným skládáním, vymezováním jemných podložek a hledáním správného pořadí drobných dílů, které se za rozetou schovávají.

Boj s průměrem: Z 8 mm na 10,8 mm

S prázdným prostorem kolem rámu už bylo snadné dostat se k špatně vyvrtaným otvorům. Jenže při pokusu o naměření přišlo další zajímavé zjištění. Aby tudy prošel originální lícovaný šroub stojanu, standardní desetimilimetrový vrták nestačí – otvor musí mít průměr alespoň 10,8 mm (továrně 11 mm).

Protože málokdo má doma v dílně přesný vrták s tímto atypickým rozměrem, musel jsem improvizovat. Vzal jsem přímou brusku, nasadil růžový korundový brusný kámen a milimetr po milimetru jsem vymačkaný otvor v plechu rámu opatrně zvětšoval a centroval, dokud jsem nedosáhl požadovaného průměru a dokonalé kruhovitosti.

Repase stojanu a lakování s citem pro patinu

Jelikož jsem v tu chvíli čekal na originální lícované šrouby od Honzy (a v době psaní těchto řádků na ně stále čekám), rozhodl jsem se čas využít efektivně. Vzal jsem unavený stojan do práce a domluvil se se zkušeným zámečníkem. Ten vymačkané a poškozené otvory kompletně vyvařil a následně přesně převrtal na nový tovární rozměr 8 mm.

Zhruba po týdnu mi stojan vrátil jako nový, což mě posunulo do další fáze. Mnozí puristé budou možná tvrdit, že to, co následovalo, je veteránský „hřích“, ale realita v dílně mluví jasně. Po vyvaření a následném broušení uložení rámu i stojanu vznikly velké obnažené plochy čistého kovu. Nechat je jen tak by znamenalo, že při první projížďce v dešti chytnou lišku a začnou masivně rezivět.

Zvolil jsem proto pragmatické a funkční řešení. Nechal jsem si do spreje namíchat přesný odstín RAL 9017 (dopravní černá) a pustil se do lakování. Všechny plochy jsem předem poctivě odmastil technickým benzínem a celý plášť i ráfek zadního kola pečlivě oblepil širokou maskovací páskou, abych zamezil usazení barevného prachu tam, kam nepatří. Poté jsem obnažená místa přestříkl základovou barvou. Jakmile základ uschnul, následovala první vrstva vrchního laku.

Plechový kryt řetězu jsem citlivě stříkl jen dvakrát, a to tak šikovně, aby přechod do staré barvy nebyl vůbec vidět. Naopak samotný stojan jsem vzal kompletně třemi vrstvami. Udělal jsem ale záměrný trik – pod základovou barvou jsem nechal původní vrstvy starého laku. Díky tomu nová barva dokonale zkopírovala drobnou krupičku a nerovnosti podkladu, takže stojan nesvítí novotou a stále budí dojem zachovalé dobové patiny.

Zpětná montáž: Šrouby závitem ven a trik s pružinou

Šrouby už mám konečně v dílně, takže jsem se mohl pustit do finální fáze – zpětné montáže stojanu a středového složení. Logicky jsem využil toho, že je osa šlapátek stále venku a je tu dostatek prostoru, takže jsem začal samotným stojanem.

Nejprve jsem nasadil vratnou pružinu, a to kratším háčkem do těla stojanu a delším do příslušného očka v rámu. Teprve potom jsem slícoval otvory ve stojanu s těmi v plechovém krytu rámu. Šrouby jsem do nich vložil smysluplně závitem ven, což znamená, že snížená hlava šroubu zůstala schovaná z vnitřní strany podběhu/plechového krytu. Než jsem na závity našrouboval matice a dotáhl je natvrdo, kápnul jsem na ně pro jistotu trochu středně-pevnostního zajišťovače závitů Loctite 243. U takto vibrujícího stroje je to ta nejlepší pojistka proti opětovné ztrátě.

Finální kompletace středového složení

Stojan je pevně na svém místě, takže přišel čas vrátit se ke středovému složení. Vsunul jsem celou rozetu s již nasazeným řetězem zpět pod plechový kryt a za pomoci kladiva a vyrážeče opatrně narazil osu skrz rámové trubky zpátky na své místo.

Poté z levé strany následovalo přesné nasunutí dvou distančních podložek a vymezovací trubičky. Nakonec jsem nasadil levou kliku, zaklepl ji původním klínkem a zafixoval maticí. Celé středové složení je opět kompletní, osa má hladký chod bez vůlí a „Černé štěstí“ už na svém novém, správně usazeném stojanu stojí konečně tak stabilně, jak se na francouzskou legendu sluší a patří.

A co vy a vaše kutilské patálie? Už vás někdy takhle potrápil zakousnutý klínek kliky, nebo jste museli improvizovat s rozšiřováním otvorů v rámu? Klikněte níže a dejte mi vědět, jaké největší hlavolamy jste v dílně museli řešit!