Michel Galabru: Neprávem opomíjený francouzský herec

Když průměrnému televiznímu divákovi ukážete fotku Michela Galabrua, okamžitě vypálí: „To je přece rotmistr Gerber z Četníků!“ Je to pochopitelné, tato role ho celosvětově proslavila. Jenže vnímat Galabrua pouze skrze komediální uniformu ze Saint-Tropez je hříšné zjednodušení. Pod maskou věčně rtuťovitého, hřmotného cholerika se totiž skrýval jeden z nejvzdělanějších, nejkomplexnějších a paradoxně nejvíce opomíjených dramatických herců Francie. Pojďme se podívat na jeho skutečný příběh, který měl k bezstarostné letní komedii často velmi daleko.

Od kopaček na prkna Comédie-Française

Malý Michel, narozený v roce 1922 v marockém Safi, měl v mládí úplně jiné plány – toužil se stát profesionálním fotbalistou. Osud však zasáhl v podobě jeho tety, která mu pouštěla divadelní nahrávky Cyrana z Bergeracu. Mladík propadl kouzlu slova. Po maturitě odešel do Paříže, kde se protloukal jako pojišťovací agent nebo uvaděč v divadle.

Když se přihlásil na prestižní pařížskou konzervatoř, jeho talent explodoval. Studium ukončil jako nejlepší absolvent v oboru klasické a moderní komedie. Okamžitě po něm sáhla první divadelní liga – slavná Comédie-Française. Sedm let zde exceloval v těžkých klasických rolích od Molièra či Shakespeara. Divadelní kritici mu věštili kariéru největšího tragéda generace. Jenže Galabru udělal něco šokujícího: z prestižního angažmá odešel do kabaretů a k filmu. Důvod byl ryze pragmatický – peníze.

Filozofie „dělníka filmu“: Hrál jsem, abych uživil rodinu

Galabru měl na hony daleko k namyšleným filmovým hvězdám. Jeho osobní životní filozofie byla až dojemně skromná a upřímná. Sám sebe vnímal jako obyčejného „dělníka“. Nikdy se netajil tím, že vezme téměř jakoukoliv roli, jen aby finančně zabezpečil svou rodinu.

Často o sobě prohlašoval, že netočí pro slávu, ale pro peníze. Kvůli tomu se během své kariéry objevil ve více než 250 filmech. Vedle naprostých klenotů kinematografie tak jeho filmografie obsahuje i desítky brakových a podprůměrných komedií. Galabru se za to však nikdy nestyděl. Říkával, že i špatný film uživí maskéry, osvětlovače a jeho děti. Ta obrovská pracovitost a pokora z něj dělala miláčka filmových štábů.

Chemie s Louisem de Funèsem: Respekt a skrytá melancholie

Když v roce 1964 přijal roli rotmistra Gerbera ve filmové sérii Četník ze Saint-Tropez, netušil, že se mu život obrátí naruby. Na place se potkal s Louisem de Funèsem. Jejich herecká chemie byla dokonalá: Funès byl jako natlakovaný papiňák, Galabru jako hřmotná, výbušná skála, která ho měla držet zkrátka.

V soukromí to byl však úplně jiný vztah. Funès byl známý jako složitý, uzavřený puntičkář, se kterým nebylo snadné vyjít. Galabru byl jedním z mála kolegů, které Funès bezmezně respektoval a považoval za skutečného přítele. Galabru později vzpomínal, že i když byl Funès na sklonku života vážně nemocný, na place se kvůli divákům neustále překonával a rozdával radost. Až smrt režiséra Jeana Giraulta během natáčení posledních Četníků Funèse definitivně zlomila. Galabru tehdy citlivě popisoval, jak se jeho slavný kolega uzavřel do sebe jako ústřice a hraní ho přestalo bavit. Byli to zkrátka parťáci, kteří si rozuměli i beze slov.

Ve Velkém bazaru s Les Charlots

Další nezapomenutelnou stopu zanechal Galabru v komedii Velký bazar (1973). Zde se potkal s bláznivou partou Les Charlots (u nás známou jako Bažanti). Spolupráce s o generaci mladšími hudebníky a komiky mu vlila novou krev do žil.

Jako pan Émil, konzervativní hokynář bojující proti chladnému supermarketu, zde předvedl mistrovskou polohu dobráckého cholerika. Dokázal perfektně vybalancovat crazy komiku mladých Bažantů se svým poctivým, starosvětským herectvím. Právě v tomto filmu ukázal, jak skvěle dokáže povýšit bláznivou komedii na sociální satiru o mizejícím starém světě. K navození té správné retro atmosféry mu v příběhu pomáhá i jedna stylová rekvizita – briárová dýmka, která ztělesňuje klid a tradice tehdejší francouzské éry

Tvář vraha, která šokovala Francii

Skutečnost, že je Galabru neprávem škatulkován jen jako komik, definitivně dokázal v roce 1976. Režisér Bertrand Tavernier ho obsadil do historického psychologického dramatu Soudce a vrah (Le Juge et l’assassin). Galabru zde ztvárnil Bouviera – psychicky vyšinutého, brutálního vraha mladých dívek, kterého na sklonku 19. století pronásleduje chladný soudce v podání Philippa Noireta.

Galabruův výkon šokoval celou Francii. Diváci, zvyklí na jeho humorné grimasy, najednou v kinech strnuli hrůzou před hlubokým, děsivým šílenstvím v jeho očích. Hrál s takovou intenzitou, že za tuto roli právem získal prestižního Césara pro nejlepšího herce. Ukázal celému světu, jak obrovský dramatický rozsah v sobě celá léta dusil kvůli komediálním rolím, které ho živily.

Odkaz muže ze staré školy

Michel Galabru odešel v roce 2016 v požehnaných 93 letech. Až do svých posledních měsíců stál na divadelních prknech, protože divadlo miloval a nedokázal bez něj žít.

Byl to muž, který nikdy nehledal slávu, červené koberce ani levný potlesk. Byl to hluboký, citlivý člověk s duší tragéda, kterého si osud vybral, aby lidi rozesmíval. Až si příště pustíte Četníky nebo Velký bazar, schválně se na jeho Gerbera či pana Émila podívejte pozorněji. Uvidíte mistrovství herce, který byl mnohem větší, než jaké role mu filmový průmysl nejčastěji nabízel. Pod tou cholerickou slupkou totiž tlouklo obrovské herecké srdce.

Dostali jste chuť na poctivou filmovou klasiku? Schválně si dneska večer pusťte Velký bazar nebo mrazivého Soudce a vraha a sledujte Galabruovo mistrovství úplně novýma očima. A jak jej vlastně vnímáte vy? Máte ho raději jako věčně vystresovaného velitele Gerbera nebo nedáte dopustit na jeho svérázného hokynáře bojujícího proti supermarketu? Klikněte níže a napište mi své oblíbené scény a hlášky, rád si s vámi o nich pokecám na WhatsAppu!