Záhada v křoví na Korfu: Jak Babetta 207 skončila v Řecku

Při procházce starobylou vesnicí Peroulades na severu Korfu mě u jedné z kamenných zdí doslova mrazilo v zádech. Příroda si zde pomalu, ale nekompromisně bere zpět dva stroje, které kdysi brázdily místní klikaté silnice. Celý výjev jsem si narychlo vyfotil za pozdního odpoledne, kdy už slunce klesalo k obzoru a my s družkou spěchali zpět do Sidari, abychom do apartmánu dorazili ještě za světla. Až večer u prohlížení snímků začalo to pravé motocyklové pátrání.

První úlovek: Německé srdce s řeckou krví

U prvního, méně zarostlého stroje byla identifikace snazší, i když mu chybělo celé přední světlo, čalounění sedla a motor byl kompletně vykraden o válec s pístem. Pod nánosy prachu a koroze ale litinový blok motoru hrdě nesl prolisovaný nápis Zündapp. Když jsem si přiblížil pravý plechový boční kryt rámu, zpod oprýskané černé barvy statečně vystupovalo charakteristické křídlaté logo této bavorské ikony. Šlo o slavný moped Zündapp C 50 Sport.

Málokdo ví, že tenhle kousek možná vůbec nepřijel z Německa. V 60. a 70. letech zažívalo Řecko mopedový boom. Kvůli obřím dovozním clům vznikly lokální továrny jako MEBEA nebo Mego, které stavěly vlastní rámy a legálně do nich montovaly právě tyhle špičkové mnichovské motory. Díváme se tak dost možná na hrdý produkt řeckého průmyslu s německým srdcem, ze kterého časem jiný motorista posbíral cenné „orgány“ pro svůj jezdící stroj.

Druhý úlovek: Noční detektivka v apartmánu

Skutečná záhada ale ležela hned vedle v hustě zarostlém křoví. V šeru jsem si stihl všimnout jen povědomých tvarů. Moje první nadšení a myšlenka patřily naší domácí Babettě, ale při letmém pohledu na subtilní lisovaný rám jsem o tom začal silně pochybovat. V apartmánu jsem pak fotky neustále zvětšoval a porovnával se vším možným – s francouzskou Mobylette, italským Garelli, Vespou i obskurními řeckými licenčními verzemi. Garelli sice bylo blízko, ale pořád tomu něco chybělo. Buď neseděly blatníky, chyběly zadní tlumiče, nebo mělo přední světlo jiný tvar. Nedalo mi to. Následující dopoledne – shodou okolností v den našeho odjezdu – jsem se na místo musel vrátit. Chtěl jsem najít nezvratný důkaz.

Rozuzlení z křoví pod dohledem řeckého strážce

Abyste v té divočině vůbec něco našli, musíte si ušpinit ruce. Torzo mopedu jsem musel z hustého křoví doslova vyrvat na světlo. Začal jsem prohledávat detaily. Netrvalo dlouho a v předním drátěném košíku jsem objevil zbytek rozbitého plastového krytu světla. Vyčistil jsem ho a vyrazilo mi to dech: stál tam nápis Made in Czechoslovakia.

„Že by přece jen Babetta?“ blesklo mi hlavou. Ale Řekové jsou mistři improvizace. Když není původní díl, namontují tam to, co jim zrovna leží v dílně. Potřeboval jsem jistotu. Zaměřil jsem se na elektroinstalaci. Otřel jsem nánosy špíny ze zapalovací cívky a pod prsty se objevil neznatelný, ale nezaměnitelný znak výrobce ZVL/ZMV Považská Bystrica. Hned nato jsem očistil i krabičku tyristoru – a znovu na mě vykouklo ono známé Made in Czechoslovakia. Všechno bylo jasné. V řecké vesničce, tisíce kilometrů od domova, tiše zarůstá břečťanem naše stará dobrá Babetta typ 207. Exportní verze mopedů Babetta (často pod značkou Jawa) se totiž v 70. letech vyvážely do celého světa a jedna z nich bohužel našla svůj konec na klikatých silnicích Korfu.

Moje triumfální pátrání ale rázně přerušil křik. „Hey, hey!“ ozvalo se z okna přilehlého domu. Otočil jsem se a starší Řek na mě z okna velmi rozčileně cosi pokřikoval. Rychle mi došlo, že překračuji hranici mezi zvědavým turistou a podezřelým sběratelem kovů. Lámanou angličtinou a s rukama nad hlavou jsem začal volat: „Take a photo, only take photo!“ Staříkovi se ulevilo. „Foto, yes,“ pokýval hlavou, ale hned vzápětí mi rázným gestem ukázal, že moped musím okamžitě vrátit tam, kde jsem ho vzal. Vzhledem k tomu, že jeho angličtina byla na stejné úrovni jako moje řečtina, na nic jsem nečekal. Důkazů jsem měl dost. Vrátil jsem zrezivělou Babettu zpět do jejího břečťanového hrobu, popřál starému pánovi hezký den a vyrazil směr Sidari.

Pátrání skončilo. Můj původní klukovský instinkt měl pravdu. Dva stroje z opačných konců Evropy – německý svalovec a československý pracant – teď bok po boku tiše mizí pod náporem divoké řecké vegetace. Pro někoho starý šrot, pro mě nezapomenutelný cestovatelský zážitek s detektivní zápletkou. Kdy asi jely svou poslední jízdu? A kolik olivových hájů za svůj život stihly objet?

Máte také rádi místa s patinou, kde se zastavil čas nebo byste tyhle veterány nejraději z křoví zachránili a zrenovovali? Klikněte na tlačítko níže a napište mi své zážitky nebo pošlete fotky podobných úlovků z vašich cest přímo na můj WhatsApp. Těším se na vaše zprávy.