Jean-Paul Belmondo: Francouzský drsňák

Jean-Paul Belmondo nebyl klasickým uhlazeným krasavcem, přesto si podmanil celý filmový svět a stal se symbolem nespoutaného charismatu. S přezdívkou „Bébel“, rozbitým nosem po boxu a odzbrojujícím úsměvem definoval novou éru evropské kinematografie, v níž se nebál riskovat vlastní krk a přepisovat pravidla filmového hrdinství.

Od boxerského ringu k nové vlně

Jean-Paul Belmondo se narodil v roce 1933 v Neuilly-sur-Seine do podnětné umělecké rodiny. Jeho otec Paul byl uznávaným sochařem a matka Madeleine malířkou, přesto malého Jeana-Paula v mládí táhlo mnohem více než umění ke sportu. Vášnivě hrál fotbal a věnoval se amatérskému boxu. V ringu dokonce neprohrál ani jeden ze svých devíti oficiálních zápasů, ale z této sportovní éry si odnesl svůj typický zlomený nos, který mu v začátcích herecké kariéry dělal nemalé potíže.

Když se rozhodl pro herectví, učitelé na prestižní pařížské konzervatoři (Conservatoire national supérieur d’art dramatique) mu prorokovali, že s takovou tváří nemůže nikdy hrát milovníky a že v divadle i ve filmu uspěje jen těžko. Právě během studií na této škole ale získal svou slavnou přezdívku. Spolužáci si ho dobírali kvůli jeho vytahané košili, která jim připomínala postavu Pépela Vasky v podání Jeana Gabina z filmu Na dně (1936). Ze jména „Pépel“ se pak vlivem komolení a překlepu vyvinula hravá a zkrácená přezdívka Bébel, která mu zůstala po celý život a přijala ji i celá Francie.

Průlom a proměna v akční ikonu

Zlomový okamžik přišel v roce 1960, kdy si ho všiml mladý režisér Jean-Luc Godard a obsadil ho do hlavní role antihrdiny Michela Poiccarda v kultovním snímku U konce s dechem. Film odstartoval slavnou francouzskou novou vlnu, rozbil zažité filmové konvence a z Belmonda udělal přes noc mezinárodní hvězdu. V šedesátých letech pak dokazoval svůj obrovský herecký rozsah ve spolupráci s dalšími velikány evropského filmu, jako byli François Truffaut, Jean-Pierre Melville nebo Vittorio De Sica, kde exceloval po boku Sophie Lorenové ve válečném dramatu Horalka.

V 70. a 80. letech se Belmondo úspěšně přeorientoval na komerčnější dobrodružné komedie, napínavé thrillery a kriminálky, které plnily kina po celé Evropě včetně tehdejšího Československa. Snímky jako Muž z Acapulca, Zvíře, Policajt nebo rošťák či Profesionál z něj udělaly nekorunovaného krále pokladen a prototyp akčního hrdiny, který dokáže rozdávat rány i vtipkovat s naprostou lehkostí. Po těžké mozkové příhodě v roce 2001 se z veřejného života na čas stáhl, ale svou nezdolnost potvrdil v roce 2008, kdy se ještě dojemně vrátil na plátna v civilním dramatu Muž a jeho pes.

Kaskadér na vlastní pěst

Jedním z hlavních důvodů, proč diváci Belmonda bezmezně milovali, byla jeho naprostá autenticita. Odmítal používat dubléry a i ty nejnebezpečnější kaskadérské kousky točil zásadně sám, což z něj dělalo unikát nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Při natáčení thrilleru Strach nad městem v roce 1975 například visel ze žebříku pod letícím vrtulníkem a proháněl se po střechách pařížských domů i na střeše jedoucího metra bez jakéhokoliv digitálního triku.

Podobně bezhlavě se vrhal do akce i o dekádu dříve ve snímku Muž z Ria, kde skákal mezi budovami a spouštěl se po laně ve velkých výškách bez viditelného jištění. Svou fyzičku zúročil i v komedii Zvíře, kde ztvárnil dvojroli nešikovného kaskadéra a jeho zženštilého hereckého kolegy, přičemž se neváhal postavit tváří v tvář skutečnému tygrovi. Kvůli své odvaze skončil během kariéry několikrát v nemocnici a filmové pojišťovny z něj měly těžkou hlavu, ale režiséři věděli, že ho od adrenalinu před kamerou nic neodradí.

Přítel, rival a milovník života

Jean Paul Belmondo a Alan Delon ve filmu Borsalino.

Mimo kamery byl Bébel známý svým nakažlivým smyslem pro humor, bezprostředností a velkým apetitem k životu. Celou kariéru ho pojilo unikátní pouto s dalším velikánem francouzského filmu, Alainem Delonem. Zatímco Belmondo představoval živelného a lidového rebela, Delon byl ztělesněním chladné a aristokratické krásy. Média z nich sice po desetiletí dělala nesmiřitelné rivaly, ale ve skutečnosti byli celoživotními přáteli, kteří se vzájemně hluboce respektovali a několikrát se sešli i před kamerou, například ve slavné gangsterce Borsalino nebo v pozdním snímku Poloviční šance.

Slavná byla také jeho slabost pro krásné ženy, které nedokázaly odolat jeho nekonvenčnímu šarmu. Po jeho boku se vystřídala řada partnerek, včetně bývalé Bond girl Ursuly Andressové, italské herečky Laury Antonelliové nebo o více než třicet let mladší modelky Natty Tardivelové. Právě s ní měl Belmondo v roce 2003, tedy ve svých sedmdesáti letech, své čtvrté dítě, dceru Stellu, což jen podtrhlo jeho pověst muže, který si užívá život plnými doušky v každém věku.

Nesmrtelný odkaz „Bébela“

Jean-Paul Belmondo zemřel 6. září 2021 ve věku 88 let ve svém pařížském domě. Jeho odchod zasáhl nejen celou Francii, ale i miliony fanoušků po celém světě, pro které ztělesňoval zlatou éru kinematografie. Francouzská vláda mu uspořádala velkolepou státní poctu na nádvoří pařížské Invalidovny, kde se s ním loučily davy lidí, kolegové i nejvyšší představitelé státu za zvuků slavné a dojemné hudby Ennia Morriconeho z filmu Profesionál.

Belmondo po sobě zanechal více než osmdesát filmů, desítky divadelních rolí a nesmazatelnou stopu v kulturní paměti. Ukázal, že skutečný filmový drsňák nepotřebuje dokonalou tvář ani moderní počítačové efekty – stačí mu odvaha, nadhled, věrnost sobě samému a nakažlivá radost ze života, která z plátna sálá dodnes.

Který film s legendárním Bébelem máte nejraději vy? Byl to akční Profesionál, nebo komediální Muž z Acapulca? Klikněte níže a napište mi svůj tip přímo do WhatsAppu.