VeloSolex, často jednoduše nazývané jen „Solex“, je legendární francouzské motorové kolo, které se stalo celosvětovým kulturním fenoménem a symbolem poválečné mobility. Díky svému jednoduchému, utilitárnímu designu a inovativnímu motoru s třecím pohonem předního kola si získalo srdce milionů uživatelů, včetně filmových hvězd a komisaře Maigreta.
Zrození ikony (40. léta)
Historie ikonického francouzského motokola VeloSoleX, které se stalo symbolem poválečné mobility a galantního životního stylu, se začala psát již v roce 1905, kdy Maurice Goudard a Marcel Mennesson založili společnost Solex zaměřenou na výrobu chladičů a karburátorů. Myšlenka na vlastní dopravní prostředek však dozrála až během druhé světové války. První prototyp s motorem umístěným nad předním kolem vznikl v roce 1940 a po skončení okupace, v roce 1946, byla zahájena sériová výroba legendárního modelu, který navždy změnil tvář francouzských ulic.
Základní koncepce VeloSoleX byla geniálně jednoduchá a účelná. Malý dvoutaktní motor o objemu 49 ccm byl upevněn přímo nad přední vidlicí a poháněl přední kolo pomocí třecího válečku (tzv. galetu), který doléhal přímo na pneumatiku. Tento systém eliminoval potřebu řetězového převodu nebo složité převodovky, což z motokola činilo lehké, levné a snadno udržovatelné vozidlo. Charakteristický černý rám s nízkým nástupem a bílé linkování se staly poznávacím znamením stroje, který si oblíbili studenti, dělníci i pařížská inteligence.
Zlatá éra a technické inovace
Přestože první model ještě neměl spojku, což znamenalo, že motor o objemu 45 ccm musel být po každém zastavení znovu nastartován, stal se neuvěřitelně rychle oblíbeným dopravním prostředkem. Známý byl zejména ve Francii, kde pomohl mobilizovat poválečnou populaci. Jeho popularita pramenila z nízké spotřeby paliva, jednoduché údržby a skutečnosti, že v mnoha regionech nevyžadoval řidičský průkaz ani registraci. Během své hlavní výrobní éry (1946–1988) bylo prodáno více než 8 milionů kusů v přibližně 70 zemích.
V padesátých a šedesátých letech zažíval Solex svůj zlatý věk. Model 1700 a následně i nejslavnější verze S3800, představená v roce 1966, definovaly vrchol popularity. S výkonem necelé jedné koňské síly a maximální rychlostí kolem 30 km/h sice Solex nebyl žádným závodníkem, ale jeho extrémně nízká spotřeba – méně než litr paliva na sto kilometrů – z něj dělala bezkonkurenční dopravní prostředek pro každodenní cesty. Reklamní slogany jej trefně označovaly jako „kolo, které jede samo“.
Nejzásadnější vylepšení kola VeloSolex proběhla u modelů:
- VeloSolex S330 (1953) – Zvýšení objemu motoru na 49 ccm.
- VeloSolex S1700 (1959) – Představení automatické spojky a chlazení vzduchem.
- VeloSolex S3800 (1966) – Nejprodávanější a nejznámější verze, která se vyráběla až do konce francouzské produkce.
Kulturní fenomén a úpadek
VeloSolex si oblíbili studenti, dělníci i umělci a filmové hvězdy. Jezdila Brigitte Bardot nebo se objevoval v mnoha filmech, včetně snímku s Louisem de Funèsem (Četník se žení). Nástup sedmdesátých let a rostoucí konkurence v podobě modernějších mopedů a automobilů však bohužel přinesly značce potíže. Společnost několikrát změnila majitele, od Renaultu přes Motobécane až po Yamahu. Přestože se výroba ve Francii v roce 1988 oficiálně zastavila, legenda nezanikla. Licence na výrobu se přesunuly do Maďarska a později do Číny, čímž se kontinuita značky udržela i pro sběratele a nadšence v novém tisíciletí. Dnes je VeloSoleX vnímán především jako designový klenot a kulturní artefakt. Existují stovky klubů po celém světě, které udržují tyto stroje v chodu a pořádají společné vyjížďky.
Znovuzrození a elektrická budoucnost
Znovuzrození se značka dočkala až v roce 2005, kdy ji převzala francouzská skupina CIBIÉ a uvedla na trh e-Solex, elektrickou verzi navrženou slavným italským designovým studiem Pininfarina. Dnes je značka Solex součástí skupiny Easybike (nyní Groupe Rebirth), která pokračuje ve výrobě moderních elektrických kol, jež si zachovávají ducha původního ikonického designu.
